Zde se nacházíte: Home > ČSO/Birdlife > Info pro členy
Podkategorie:

Článek: Reportáž z exkurze ČSO do nádherné přírody Camargue

Letošní členská exkurze ČSO do Národního parku Camargue v jižní Francii byla opět pořádána jako tématický zájezd CK Primaroute a neměla o zájemce nouzi, autobus byl zaplněný do posledního místa. Zde je popis toho co jsme na exkurzi viděli a zažili, z pohledu jednoho z jejích účastníků, Jana Pláteníka, doplněné o jeho fotografie, a dále i o fotografie Ivana Mikšíka, Markéty Rysové a Gabriely Uhrové.


Účast na exkurzi do Camargue byla rekordní ze všech dosavadních členských exkurzí ČSO


Den první: Camargue - Parc Ornithologique de Pont de Gau


Po nočním přejezdu Německa a Francie nás vítá zcela jasná obloha, za okny autobusu se střídají obrazy z Provence. Jasné jižní barvy hned připomenou Vincenta van Gogha. Během zastávky na odpočívadle u města Montélimar se na obloze objevuje luňák hnědý. S tímto krásným dravcem se během exkurze setkáme ještě několikrát. Vidíme deštníkovité koruny pinií, žlutě kvetoucí janovce metlaté a celé pláně křovinatých porostů zvaných garrigue. Přejíždíme veletok Rhôny a míjíme odbočky k městům plným antických památek. U města Nimes, kdysi sídla vojenské posádky římské provincie Gallia transalpina, opouštíme dálnici.

Následuje St-Gilles, dle mapy poslední lidské sídlo před mokřady delty. V obci trošku bloudíme, což poskytuje příležitost všimnout si proletující vlhy pestré i strmých jílovitých stěn, kde nejspíš hnízdí. Dál už vede cesta rýžovišti. Rýže prý v Camargue dává úrodu dvakrát ročně a Francie je v této plodině soběstačná. V krajině kolem silnice rychle přibývají ptáci: volavka bílá, ibisové hnědí, racek chechtavý, labutě velké, konečně vidíme i první plameňáky růžové. Ale to už přijíždíme na parkoviště před vstupem do Parc Ornithologique de Pont de Gau.


Vstup do Parc Ornithologique de Pont de Gau, foto Gabriela Uhrová.


Je jasné slunečné ráno, řidič vaří kávu, ale fronta na ní je dlouhá, lépe se místo ní trochu porozhlédnout kolem parkoviště. Hned za silnicí je jezírko obrostlé divokými kosatci a vedle stáj plná bílých koní. Co chvíli proletují skupiny plameňáků a volavky různých druhů.


Velice nápadní jsou také rackové černohlaví, kombinace černé hlavy, čistě bílých křídel a zvláštního hlasu je zcela nezaměnitelná, foto Markéta Rysová.


Přes turnikety jdeme společně na hromadné vstupné, ale pak se můžeme rozptýlit, máme čas až do šesti hodin na individuální prohlídku. Hned u vchodu krásně zpívá slavík a kupodivu se ani neskrývá jako ti naši. Z hustých keřů u piknikového místa se zase ozývá charakteristický zpěv cetie jižní. Hned první pohled na jezírko Marais A. Lamoroux je téměř ohromující. Na nízkých stromech, od cest pro návštěvníky oddělená jen úzkým pruhem vody, je velká hnízdní kolonie volavek tří druhů – stříbřité (asi 40 hnízd), popelavé (15-20 hnízd) a rusohlavé (3 páry).


Velká "nenasytná" mláďata volavek popelavých se hlasitě dožadují další svačiny, foto Ivan Mikšík.


Na vedlejší části jezírka se zdržuje asi stovka plameňáků růžových, také leckdy jen pár metrů od břehu. Někdy se vysloveně shlukují u lidí na břehu podobně jako labutě na Vltavě, i když jim samozřejmě nikdo rohlíky nehází. Ani racky středomořské není běžné vidět tak zblízka. Je to neskutečné a „pravověrný“ birder, zvyklý se za vzácnými opeřenci plahočit pouští a pralesem, se možná může cítit až jaksi podveden, jakoby se ocitl někde v ZOO.


Focení ptactva v parku je často opravdu jednoduché, foto Jan Pláteník.


Ale všichni ti ptáci volně létají, kam se jim zlíbí, a jsou tu úplně dobrovolně, jen přivyklí návštěvníkům. Nějak se podařilo vytvořit místo, kde lidé a ptáci spolu žijí v míru, stav, který snad kdysi býval a někdy snad zase bude. Pravda, nedaleko vchodu do parku mají několik voliér s dravci, a je velice zajímavé si zblízka prohlížet a fotit místní, zřídka chované druhy, jako je orlík krátkoprstý nebo luňák hnědý. Jednu voliéru obývá čáp bílý, a venku, na střeše téže voliéry je hnízdo, na kterém postává další čáp. Nevíme, jaký příběh se za tím skrývá, ale dojem ZOO plynule přecházející do divoké přírody to symbolizuje přesně.


Viděli jsme i husice liščí, foto Gabriela Uhrová.


Pomalé procházení značenou cestou přes a kolem prvního jezírka odhaluje kromě všudypřítomných plameňáků, kachen divokých a slípek zelenonohých ještě jeden pár zrzohlávek rudozobých. Rackové chechtaví si postavili neupravené hnízdo z větviček a stébel rákosí v koruně nízkého tamaryšku hned u cesty. Z další kolonie volavek popelavých a stříbřitých vylétá i dospělý kvakoš noční. Z drobných pěvců jsou tu zdaleka nejhojnějším druhem vrabci domácí a prakticky všude zpívají slavíci a cetie jižní. Z jednoho keře se vzrušeně a dosti drsným hlasem ozývá i dvojice pěnic bělohrdlých.


V kolonii volavek se pořád něco dělo. Dospělá volavka stříbřitá na tomto snímku už zřejmě rozdala všechny rybičky co nalovila, mláďata ale stále nemají dost, foto Jan Pláteník.


Druhé jezírko Marais de Pont de Gau je větší a ptáci jsou dál. Člověk by si tu připadal docela jako u českého rybníka, až na ty plameňáky ovšem, je jich tu opět několik set. Ale pozor, jeden je jiný, zřetelně menší, sytěji růžový, zobák celý tmavý – tedy plameňák malý, vzácný zatoulanec od východoafrických slaných jezer. Holý ostrůvek je celý obsazen rybáky obecnými (asi 40 ex.) a racky chechtavými (25 ex.). Rybáci sedí na holé zemi, často po dvou, nejspíš tedy hnízdní kolonie. Je mezi nimi také jeden pár rybáků malých. Rackové chechtaví tu jen odpočívají, nebo spíš číhají na nehlídané vejce či mládě. Ještě většími loupežníky budou ale rackové černohlaví, kteří zřejmě park využívají jen jako loviště a občas se ve skupinách objevují na obloze. Jakmile se dva z nich pokusí usednout na vodu poblíž kolonie rybáků, strhne se všeobecný povyk.


Jednotliví plameňáci malí se prý v Camargue mezi evropskými plameňáky růžovými objevují každoročně, na zimu důsledně odlétají do Afriky a v minulosti zkoušeli i zahnízdit, foto Jan Pláteník.


Jižní okraj parku za druhým jezírkem už je opravdová divočina, spíš bažina než volná voda, případně rákosiny. V nízké mokřadní vegetaci mají svůj domov pisily čáponohé. Nejméně dva luňáci hnědí patrolují nad lokalitou. I rákosiny jsou plné života, který jenom ve slunečném, dle našich měřítek skoro letním odpoledni poněkud pospává. Občas ale přece jen zazní útržek zpěvu rákosníka obecného, někdo má štěstí na volavku červenou nebo na sýkořici vousatou, zaznamenali jsme i dvojici kolpíků bílých a přeletující hejna ibisů hnědých. Velice svérázným ptačím druhem je cistovník rákosníkový: malinký hnědavý ptáček vlnovitě létá několik metrů nad bylinnou vegetací/rákosím, přitom opakovaně, zcela stereotypně vydává „cip cip“...


"Přírodnější" část parku, foto Markéta Rysová.


Zbytek odpoledne jsme strávili různě. Někdo se uchýlil do bufetu s terasou, pod jejíž střechou hnízdí vrabci domácí v mnoha vyvěšených budkách a krmí své mladé přímo nad hlavami návštěvníků. Kdo prošel celý park včetně větších lagun v severní části, viděl i husice liščí a hnízdící tenkozobce opačné. Část účastníků odešla kolem třetí hodiny pěšky do městečka Saintes Maries de la Mer, kde se mohli smočit ve Středozemním moři anebo pozorovat ústřičníky na pobřeží. Někteří tam navštívili býčí zápas. Na této straně Pyrenejí se při zápasech býk nezabíjí, úkolem jeho protihráčů je jenom mu sebrat z čela rosety. Ani to ale není nic lehkého a někdy býk vyhraje, jak se prý právě v tomto případě stalo.


Tak trochu jiný býčí zápas..., foto Ivan Mikšík.


Den druhý: Plaine de la Crau, Les Alpilles



Je to zvláštní, ale hned vedle nekonečných mokřadů delty Rhôny se nachází kus suché, nefalšované stepi. Plaine de la Crau je vlastně fosilní delta řeky La Durance. Zastavujeme nedaleko řady topolů, před námi je rozsáhlá kamenitá pláň porostlá jen nízkou vegetací, daleko vpředu nějaké stavení, na obzoru jsou vidět Les Alpilles. Dnes nás provázejí místní ornitologové Timothy a David. Jméno „la Crau“ sugeruje, že místo má něco společného s vránami, a vrány černé se tu opravdu hojně vyskytují. Ale nejen ony, ještě z autobusu jsme zahlédli přeletět mandelíka, později kolem letěla i vlha pestrá a na obloze se objevují různí dravci – luňák hnědý, káně lesní, včelojed. Na střeše stavení daleko vpředu lze rozeznat pár poštolek, prý jižních, je tam s nimi i dudek chocholatý.


Pozorování ptáků na pláních La Crau, foto Markéta Rysová.


Naše pozornost se ale brzy soustředí na dvě tmavé hlavičky v trávě, chvílemi jsou vidět, chvílemi ne. Až když letí, je jasné, že to opravdu jsou dropi malí. Brzy se ukazují i stepokurové krásní, rovněž v letu a z ještě větší dálky, ale i tak je to úspěch. Stepokur krásný je jeden z nejvzácnějších ptáků Francie, všech asi 300 jedinců je soustředěno zde. Prý jsou takhle plaší vždycky.


I v letu je u dropa malého patrný černý obojek na krku, foto Ivan Mikšík.


Nasedáme zase do autobusu, ale ujeli jsme jen kousek, když se vlevo ukazuje pár letících dropů malých, mnohem blíž než předtím, ti pohotovější je i vyfotili. Ihned zase vystupujeme, najít a pozorovat dropy se daří. Samečkové s nápadně černým, bíle lemovaným krkem se docela ukazují. Pomalu jdeme dál k severovýchodu. Zpívá tu skřivan polní a pláň je plná květů. Časté jsou bílé připomínající bělozářku, také bodláky, mateřídouška, místy kavyly. Vše je tu dnes chráněno. Louže na cestě je plná pulců, prý ropuších. Dost často vidíme lovící nebo přeletující poštolky jižní. Přicházíme k ruinám bývalých ovčínů, na každé z nich je jedna betonová budka, u ní poštolka nebo celý pár. Další létají v okolí, celkem vidíme 6 párů z asi 20, které v této kolonii hnízdí. Jedna dvojice se páří – a zase poblíž sedí dudek chocholatý. Že by nějak dohlížel na jejich rozmnožování? V každém případě, příběh poštolek jižních ve Francii je velkým úspěchem zdejší ochrany přírody. V 90. letech zbyly v celé zemi pouhé dva páry, nyní místní populace, jedna ze tří v zemi, čítá asi 300 párů (1 000 jedinců). S poštolkami obecnými si prý moc nekonkurují, neloví stejnou kořist a neobývají stejná místa.


Samec poštolky jižní se od samce naší obecné liší světlejší spodinou křídel, sytější rezavobéžovou hrudí, svrchní strana těla je bez teček, hlavu má modrou bez tmavého vousu, foto Ivan Mikšík.


Odpoledne jedeme do Les Alpilles („Alpičky“). K prvnímu seznámení s tímto vápencovým pohořím, či spíše pahorkatinou, naši průvodci zvolili jeho jihozápadní okraj, u obce Paradou. Dopoledne na Plaine de la Crau bylo dost chladno, ale teď už zase svítí slunce. Autobus zaparkoval pod skalnatým svahem, někteří účastníci svačí, jiní už vybíhají na kopce z oslnivě bílého vápence. Všudypřítomné nízké keříky s jehlicovitými listy a bělavými květy nejsou nic jiného než divoce rostoucí tymián (Thymus vulgaris). Tento botanický poznatek lze ovšem získat i čichem. Na tymiánových keřích se krátce ozývá a pak i ukazuje pěnice bělohrdlá. Směrem k jihu se otevírá pohled na „běžnou“ venkovskou krajinu. Za silnicí je kamenný dům obklopený zelení, z vedlejšího oploceného lesíka zní zpěv dvou slavíků a krátce i sýkory koňadry. Na druhé straně dům sousedí s olivovým hájem, kde zase vytrvale zpívá strnad luční. Za olivami se pase pět bílých koní, doprovázených šesti volavkami rusohlavými. Provence v plné kráse.


Majestátní bílí koně jsou jedním ze symbolů Camargue, foto Gabriela Uhrová.


Jdeme pak pomalu po vrstevnici k západu. Hned za olivovým hájem nám průvodci ukazují sýčka, sedícího nízko na stromě pod svahem. Není mi úplně jasné, jak ho tam dokázali najít, ale je tam. Míjíme prastaré věže z 11. století. Pod krovem další usedlosti zjevně hnízdí kavky. Na obloze se náhle objevují tři dravci, dva jsou káně lesní, třetí je ale „Jean-le-Blanc“, tedy orlík krátkoprstý. Zaznamenali jsme také špačky, rorýsy obecné, přelet dvou hřivnáčů, jednu poštolku obecnou, zpěv cistovníka rákosníkového. Také kvetoucí keřovité „skalní růže“ (Cistus sp. ), jejichž nápadné růžovofialové, jakoby pomačkané květy prý uvadají za jediný den. Přicházíme na místo, odkud je vidět na budky vyvěšované pro mandelíky. V odpoledním klidu a horku se ale žádný neukazuje.


Pohled na "alpičky" z dálky, foto Markéta Rysová.


Cestou zpátky si spíš všímáme jiných přírodních zajímavostí. Bambusová houština u potoka, agáve a opuncie. Velký létající hmyz jsou prý ploskorozi. U jedné polorozpadlé stavby číháme na gekony (Tarentola sp.), ale jsou rychlejší než my a velice úspěšně se skrývají ve štěrbinách zdiva. Fotografování nádherných camargueských hřebců je podstatně snazší. Když odjíždíme, nad skalnatým svahem u parkoviště se objevuje luňák hnědý.


Nejen ptáci nás bavili...pavouk skákavka, foto Markéta Rysová.


Další dnešní zastávkou je parkoviště v lese nedaleko Plateau de la Caume, v centrální části „Alpiček“. Dělíme se na dvě skupiny, „rychlou“ a „pomalou“, každá s jedním průvodcem, úkolem je různými cestami dojít na hřeben s televizním vysílačem asi 2 km východně vzdušnou čarou a zase zpátky, a pokud možno při tom spatřit některého ze vzácných orlů jestřábích. Jsme opět v přírodní rezervaci a cedule u cesty pomáhají si rychle všimnout, jak je tu všechno neobyčejné. Stromy jsou borovice halepské, případně duby šípáky, a podrost, který vypadá jako borůvčí, jsou ve skutečnosti cesmíny. Nepůvodní cedry atlaské se ovšem už na první pohled liší od čehokoliv, co roste u nás. Jediné dva rozkvetlé akáty obletuje u nás nesmírně vzácný bělopásek jednořadý. Z ptáků se v tomto zvláštním lese ozývají hlavně pěnkavy obecné, ukázala se i sýkora parukářka.


Les Alpilles, výhled z Plateau de la Caume směrem k severu. Město v dálce za skalami by mělo být St-Rémy-de-Provence, foto Jan Pláteník.


Les postupně řídne, stromy přecházejí v keře, podél cesty je plno květů. Jak stoupáme, nabízejí se nádherné pohledy na vápencové skalní stěny čnějící nad zelenými svahy. Kolem vysílače létají kavky obecné, také dvojice poštolek (zřejmě) obecných, a dva rorýsi, kteří se už na pohled zdají nějak větší a když se zableskne bílé bříško, je jasné, že to jsou rorýsi velcí. Později na vyhlídce nám prolétávají i přímo nad hlavami. V lese pod cestou se mísí zpěv slavíka, kosa černého a pěnice černohlavé, krátce se ozývá i sýkora koňadra. Křovinatou vegetaci u cesty nahoře zase obývají pěnice vousaté. Dají se nahrávkou vyprovokovat ke zpěvu, ale doopravdy se ukazují hlavně těm účastníkům, kteří zůstanou sami pozadu za skupinou. Zdejší nominátní subspecie má oproti těm makedonským (ssp. albistriata) bílý vous opravdu užší. Jejich vábení zní prakticky stejně jako hlas pěnice černohlavé. Průvodce zkouší dráždit nahrávkou i pěnice kaštanové, ale zcela bez úspěchu. Prý tu jsou hojné, ale neukazují se, když je takové teplo. Stojí za to sledovat i dravce na obloze, jeden z účastníků měl štěstí na supa mrchožravého, jiný viděl orlíka krátkoprstého. Orli jestřábí se ukázali dvakrát, neviděl je ovšem každý. Je to hra náhod - v celých Les Alpilles žije orlů jestřábích jen osm.


Neposedné pěnice vousaté není jednoduché pozorovat a pro fotografy představují zkoušku trpělivosti, foto Markéta Rysová.


Kolem deváté krátká zastávka v našem hotelu na předměstí Arles. Zpěv cetie na uvítanou. Nejhojnějším ptačím druhem v Arles bude bezpochyby kavka obecná – skutečně stovky jich letí někam nocovat. Nás čeká ještě večerní prohlídka města.


Den třetí: Gorges du Verdon



Ráno je oblačné a chladné, i když bez větru. Místo cetie u hotelu zpívá koňadra – jako bychom skočili do jiného klimatického pásma. Ale když v osm hodin sedíme v autobuse, slunce svítí a obloha je zase převážně modrá. Dnes je na programu výlet do kaňonu řeky Verdon. Je to vlastně už předhůří Alp a i zběžný pohled na mapu napovídá, že tentokrát strávíme v autobusu většinu dne. Dálnice dlouho sleduje řeku La Durance. Za městečkem Valensole zastavujeme v levandulových polích. Jsme tu brzy, ještě nekvetou, ale i řady zelených bochánků si přímo říkají o snímek. Po jedenácté hodině se dostáváme do zalesněných kopců, objevují se skály a serpentiny, na obloze krouží první supi. Krátce před polednem zastávka u vyhlídky na jezero/přehradu St-Croix u ústí kaňonu. Další „photopoint“, u protější skalní stěny létají břehule skalní a docela dole také jiřičky.


Levandulová pole mají své kouzlo, i když ještě nekvetou, foto Ivan Mikšík.


Pokračujeme pomalu po silnici podél kaňonu směrem k obci Rougon, kde je centrum reintrodukce supů. Ti se už teď občas objevují vysoko na obloze. Svahy porostlé nízkým, řídkým smíšeným lesem, skalní stěny, opět samý vápenec. Nové a nové nádherné výhledy. Nevelká osada La Palud-sur-Verdon, ovce a kozy na pastvinách.

První příležitost k řádném pozorování supů máme v okolí parkoviště u vyhlídky Point Sublime, nedaleko Rougonu. Po vápencovém návrší se dá dojít k vlastní „vznešené vyhlídce“ na kaňon. Kolem se tyčí mnohem vyšší kopce, či spíše hory, zalesněné svahy i skalní stěny. Jen počasí zrovna tak docela nespolupracuje, vane čerstvý západní vítr a na kopcích, odkud fouká, už prší.
Velmi brzy na vzdálené skalní stěně nacházíme supy. Protože reintrodukční program tady zahrnuje nejen supy bělohlavé, ale i mrchožravé a hnědé, je třeba se dobře dívat. U supů letících před skalní stěnou jsou druhové znaky vidět dobře i na dálku, později začínají kroužit i vysoko nad námi. Ve všech případech jde o supy bělohlavé. Někteří viděli i orla skalního a krkavce. Jinak tu žijí pěnkavy obecné, jednou kolem proletěl konipas bílý. Návrší je zajímavé i botanicky, je to vlastně taková veliká přirozená skalka.


Impozantní verdonský kaňon, foto Gabriela Uhrová.


Asi po hodině zastavujeme na jiném místě u hrany kaňonu. Vyhlídka působivá i hrozivá, jen kousek od silnice vápencové skály spadají kolmo dolů. Krásné místo, i počasí se umoudřilo a je zase slunečno. Těžko říci zdali to souvisí se současnou přítomností dvou horolezců, ale supi bělohlaví tady často krouží nebo prolétávají podél stěny kaňonu, leckdy docela blízko a více či méně v úrovni pozorovatele. Fotografující členové výpravy mají žně. Průlet kavčete červenozobého asi stihl zaznamenat málokdo, ale dvě kavčata pak spolu se supy krouží na obloze. Také tu jsou břehule skalní a rorýsi velcí. Z porostu na druhé straně silnice se některým účastníkům daří nahrávkou vylákat budníčka horského.


Supi bělohlaví budí svou velikostí respekt, foto Ivan Mikšík.


Znovu zastavujeme u další vyhlídky na kaňon z ostré zatáčky silnice, tentokrát docela komfortní s kamenným zábradlím. Vidíme tu stejné druhy jako na předchozím místě, jen podmínky pro jejich pozorování jsou ještě lepší. Supů bělohlavých je nejméně sedm, létají někdy nad námi, někdy v hlubině kaňonu od námi, jednotlivě nebo synchronizovaně v párech. Další sedí ve skále naproti, kde si je můžeme prohlížet stativovými dalekohledy. Nadšení z blízko a nízko létajících supů nezná mezí. Setkání s kavčaty červenozobými je zrovna tak nezapomenutelné: hluboko dole se z vegetace odděluje dvojice černých ptáků, s kroužením stoupají podél stěny kaňonu, jsou stále blíž, až je jasně vidět delší, jasně červený a zahnutý zobák. Jejich silueta na obloze je zcela charakteristická, ale ozývají se velice podobně jako kavky obecné.


Vyhlídka na kaňon a supy, foto Gabriela Uhrová.


Následoval poměrně působivý průjezd kaňonem po Route des Cretes, silničce vinoucí se přímo nad nebo ve stěně kaňonu. Některé věci je prostě těžké si doopravdy představit, dokud je nevidíte, a kaňon hluboký skoro tři čtvrtě kilometru nepochybně patří mezi ně. Podle nátury se člověk mohl snažit v zatáčkách lovit snímky, kochat se nádhernými výhledy, anebo se naopak do hlubiny pod námi raději vůbec nedívat. K zajímavé otázce, o kolik dříve by v případě nehody byli na místě supové než policie a jak by to ovlivnilo její vyšetřování, jsme ale nezjistili vůbec nic, neboť autobus nikam nespadl a normálně dojel k ústí kaňonu u jezera Sainte-Croix.


Kaňon se dá prohlíhnout i "ze spoda". To když si pronajmete loďky a plavete po řece na dně kaňonu, foto Gabriela Uhrová.


Do kaňonu míří turisté na šlapacích loďkách. Zblízka je vidět, že voda je docela čistá, zvláštní modrozelené zbarvení tedy musí způsobovat anorganické soli z vápencového podloží, nikoliv sinice. Necelou hodinu času, kterou tu máme, je jistě možné strávit relaxací v kempu na břehu jezera. Lépe ale využít každou chvíli pro pozorování ptáků. V pásu stromů mezi krajem kempu a silnicí a okolí jsou naše dobře známé druhy: sýkora koňadra, mlynařík dlouhoocasý, straka obecná, kavka obecná, pěnkava obecná, pěnice černohlavá, racek středomořský. Také ale jeden budníček, který by postavou, zbarvením bříška a hlavy mohl docela dobře být budníčkem horským, kdyby ovšem nebyl zcela prost zelené barvy. Ve chvíli pozorování se nijak neozýval a tak otázka, zdali to byl budníček horský nebo protahující atypický budníček větší zůstává nerozřešena. V lese za silnicí jsme zkoušeli provokovat nahrávkou zpěvu pěnice mistrovské. Reakce byla téměř okamžitá - ale od samečka pěnice černohlavé.

Den čtvrtý: Camargue - Étang du Fangassier



Poslední den jedeme znovu do Camargue, tentokrát jihovýchodně od velikého Étang de Vaccarés. Opět, jakmile jsme v deltě, v okolí silnice přibývá ptáků a některé je možné identifikovat i za jízdy: husice liščí, racek středomořský, volavka bílá, sedící luňák hnědý. Přesně v devět hodin zastavujeme. Je třeba si vzít vodu a jídlo na celý den.


Vzhůru po silnici, cílem je maják, foto Gabriela Uhrová.


Od malého parkoviště jdeme po silničce pomalu k západu. Kolem voda opticky převládá nad souší. Poloslané vodní plochy se střídají s pásy obnaženého bahna a výspami souše porostlé zvláštní slanomilnou vegetací. Všude jsou plameňáci, ovšem mnohem dál než první den v ornitologickém parku. Také dvě labutě velké, jednotlivě rackové středomořští, volavka stříbřitá, mladý kormorán velký. Brzy ale naši pozornost plně zaměstnává početné hejno drobných bahňáků, bezpečně několik set, krmící se na rozsáhlé bahnité ploše. Tohle vypadá jako docela výzva. Dnes je s námi ale opět Timothy a hodně pomáhá. Převládají kulíci píseční a jespáci obecní, ti už víceméně v barevnějším letním šatě, s černou skvrnou na bříšku a dosti rezavými zády. Méně běžní jsou kulíci mořští a jespáci malí. Konečně objevujeme i dva jespáky křivozobé, také už převážně v sytě hnědočerveném letním opeření.


Pozorování ptáků ze silnice sice nebyl moc klidný zážitek, ale viděli jsme hodně druhů, foto Markéta Rysová.


O něco dál na kraji velké výspy se slanomilnými keři nám Timothy ukazuje ve stativáku samečka pěnice brýlaté. Je zhruba vzhledu pěnice hnědokřídlé, ale barevnější. Žijí tu i pěnice bělohrdlé a lindušky úhorní.


Potkáváme také jeden pár konipasů lučních, sameček má úplně šedou hlavičku ... italská ssp. cinereocapilla, která tu prý není obvyklá, foto Gabriela Uhrová.


Průvodce nám připomíná, abychom se podívali na ostrov/jezero plameňáků, které je odtud jihovýchodním směrem. Ale tento pohled je třeba chvíli strávit. To co vidíme, totiž vůbec nevypadá jako plameňáci. Obzor v těch místech tvoří masívní, bledě růžový pruh složený z tisíců ptačích těl, jak jsou plameňáci jeden vedle druhého v ohromné hnízdní kolonii na umělém ostrově. Prý jich tam hnízdí asi 7 000.


Vidíte ten tenký růžový proužek na obzoru? Tak to jsou tisíce plameňáků, foto Gabriela Uhrová.


Opět se zase nějak rozptylujeme do terénu. Rozkvetlé tamaryškové keře navštěvují babočky bodlákové i admirál. Do dnešního seznamu druhů je třeba připsat rorýse obecné a volavku stříbřitou, také potápky černokrké – šest se jich potápí v hlubší vodě. Na pozorovatelně plameňáků je rozvěšeno 10 budek pro vrabce, jejich potenciální uživatelé se ale schovávají v blízkých tamaryškových keřích, jsou tam bezpečně oba druhy, vrabci domácí i polní. Zjevují se i dva rackové černohlaví. Jedno pozorování je velmi zvláštní: velmi tmavý pták velikostí a tvarem těla blížící se poštolce, obratně proletěl nízko nad zemí/vodou a byl pryč…snad ostříž jižní (tmavá forma)?


Letka plameňáků, tentokrát z blízka, foto Markéta Rysová.


I dnes je slunečno, ale větrno. Kolem poledne už severozápadní vítr – mistral – sílí natolik, že pozorování opravdu brání. Podle stupnice admirála Beauforta to bude tak šestka, snaží se vyrvat listy ze zápisníku, třese optikou, a proti drahým čočkám vrhá šedohnědý prach, který projíždějící auta zvedají z cesty. Je marné žádat nizoučké tamaryšky podél cesty o závětří nebo stín. Zcela plochá krajina navíc činí cosi podvratného s odhadem vzdálenosti, i po hodině či dvou chůze se maják Gacholle, kde bychom se měli všichni sejít, zdá stále stejně daleko…


Konečně u majáku. V popředí přelétající pisily čáponohé, foto Markéta Rysová.


Ale samozřejmě má smysl jít dál. Pěnice brýlaté tu jsou snad v každém třetím tamaryškovém keři u cesty. Moudře ani nezkoušejí kamkoliv přeletovat, jenom pouštějí do větru kousky svého vrzavého zpěvu. S trochou trpělivosti se dají pozorovat, případně fotografovat docela zblízka. Na vodních plochách kolem jsou stále především plameňáci a rackové středomořští, ale navíc „étangs“ nabízejí další a další překvapení. Například dva ústřičníky. Skupiny menších racků – někteří jsou rackové chechtaví, jiní ale mnohem vzácnější rackové tenkozobí. Dvě kolihy malé hledají potravu u protějšího břehu nejbližší laguny. Cestou zpátky jim dělají společnost ještě dva vodouši šedí. Na druhé straně od cesty zase na vodu usedá celé hejno asi 30 tenkozobců. Lovící rybák malý. Milostné hry trojice kulíků mořských. Konečně, jeden rybák velkozobý, osaměle odpočívající v mělké vodě.


Elegantní rackové tenkozobí se v okolí majáku Gacholle zdáli hojnější než rackové chechtaví, foto Jan Pláteník.


Asi kilometr před majákem je parkoviště (odtud dál už musí pěšky opravdu každý) a převaha vody nad souší tu končí. I vítr se zdá slabší. Dál je kolem cesty bažina, či spíše slaná step. I tady, v nízké vegetaci s občasnými oky volné vody, se procházejí plameňáci. Bažinu jinak obývají především pisily čáponohé, vyskytují se po dvou a nejspíš tu hnízdí. Je například možné pozorovat, jak pár pisil zahání mladého racka chechtavého. Jsou tu také volavky stříbřité a jeden pár kachen divokých. Dvojice konipasů lučních, sameček je opět ssp. cinereocapilla. Poměrně hojní jsou cistovníci rákosníkoví, dále je slyšet zpěv skřivana polního a strnada lučního, létají tu vlaštovky, jiřičky i rorýsi, nejbližší okolí majáku obývají vrabci domácí. Na obloze se vícekrát objevuje protahující včelojed lesní. Viděli jsme nejméně tři, všichni letěli východním směrem. Vlastně se mistralem nechávají odnášet na hnízdiště.


Opět je dobré nedívat se jen po ptácích. Pak objevíte i tento poklad pod listem, foto Markéta Rysová.


Jsme na tom podobně, také už musíme pomýšlet na návrat. Poslední hodinu do konce „hibernace“ našeho dopravního prostředku už trávíme poblíž. Fotíme krásné rosničky zelené, na větvích křovin hned za autobusem sedí tři nedaleko od sebe. Panuje uvolněná nálada, vše se vydařilo. Můžeme jen konstatovat, že jižní Francie skutečně je tak přívětivý a krásný kout světa, jak si my středoevropané obvykle myslíme. A navíc je plná ptáků. Snadno chápeme, proč se Camargue tak často uvádí mezi nejlepšími ornitologickými lokalitami celé Evropy.

Jan Pláteník


Seznam druhů pozorovaných během exkurze (130 druhů celkem)
labuť velkáhrdlička zahradní
husa velkákukačka obecná
husice liščípuštík obecný
kachna divokásýček obecný
zrzohlávka rudozobárorýs velký
orebice rudárorýs obecný
bažant obecnýdudek chocholatý
kormorán velkýledňáček říční
koroptev polnívlha pestrá
čáp bílýmandelík hajní
plameňák růžovýžluna zelená
plameňák malýstrakapoud velký
bukač velkýpoštolka jižní
volavka popelavápoštolka obecná
volavka červenásokol stěhovavý
volavka bílážluva hajní
volavka stříbřitáťuhýk obecný
volavka rusohlavákavče červenozobé
kvakoš nočnístraka obecná
ibis hnědýsojka obecná
ibis posvátnýkrkavec velký
kolpík bílýkavka obecná
potápka roháčvrána černá
potápka černokrkávrána šedá
včelojed lesnískřivánek krátkoprstý
luňák červenýchocholouš obecný
luňák hnědýskřivan polní
sup mrchožravýbřehule skalní
sup hnědývlaštovka obecná
sup bělohlavýjiřička obecná
orlík krátkoprstýsýkora parukářka
orel skalnísýkora koňadra
orel jestřábísýkora modřinka
moták pochopsýkořice vousatá
moták lužnícetie jižní
krahujec obecnýmlynařík dlouhoocasý
káně lesníbudníček horský
lyska černárákosník obecný
slípka zelenonohárákosník velký
drop malýcistovník rákosníkový
ústřičník velkýpěnice černohlavá
pisila čáponohápěnice vousatá
tenkozobec opačnýpěnice bělohrdlá
kulík mořskýpěnice brýlatá
kulík písečnýpěnice kaštanová
jespák obecnýsedmihlásek hajní
jespák malýlejsek šedý
jespák křivozobýčervenka obecná
jespák písečnýslavík obecný
koliha velkáslavík modráček
koliha malálejsek černohlavý
kulík říčnírehek zahradní
čejka chocholatábramborníček hnědý
vodouš šedýbramborníček černohlavý
vodouš rudonohýkos černý
racek tenkozobýšpaček obecný
racek chechtavýkonipas luční italský
racek černohlavýkonipas bílý
racek středomořskýlinduška úhorní
rybák malýstrnad luční
rybák velkozobýpěnkava obecná
rybák obecnýzvonek zelený
stepokur krásnýstehlík obecný
holub domácívrabec domácí
holub hřivnáčvrabec polní
09.11.2015
Počet názorů: 0 Přidat názor

Reakce čtenářů



    © Česká společnost ornitologická 2002-2017
    Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce. ISSN 1803-6791